REFERENCE

Exém jsem měla 35 let. Když si mě mamka odnášela z porodnice, doktorka jí řekla, že budu mít celý život problémy s kůží... není známo, jak na to přišla, ale každopádně jsem měla neustále menší nebo větší exém. Jako mrňous spíš na těle, v létě horší, v zimě menší, když jsem se zapotila, když jsem měla oblečení ze špatného materiálu, když jsem promrzla, když mamka zapomněla prádlo vymáchat třikrát, když jsem se vyválela v trávě... Později se mi držel hlavně na rukách. Na dlaních a mezi prsty. Dělaly se mi mokvající svědivé puchýře. Svědily strašně a jediná pomoc byla rozdrbat kůži do krve - bolest byla snesitelnější než svědění. Pak to zaschlo a pod tenoučkou vrstvou nové kůže to začalo znovu mokvat a svědit. Furt dokola. Testy u kožní lékařky ukázaly alergii na formaldehyd, chlor a některé potraviny. Stále jsem se mazala mastmi s kortikoidy. Můj stav zhoršovalo téměř vše, mytí nádobí, čištění zeleniny, na jakoukoli práci v domácnosti jsem používala gumové rukavice, ale jejich vnitřek mě dráždil taky. Vlasy mi musel mýt manžel, ruce jsem si myla většinou jen vodou, ale i tak to bolelo. Když byly naše děti malinké a stále něčím upatlané, bylo to fakt nanic. Když nastoupila starší dcera do první třídy, přidala se ještě lupénka. Tou dobou se ke mě začal dostávat názor, že lupénka, exém a vlastně asi všechny nemoci vycházejí z psychiky. Takže jsem neustále hloubala, v čem by mohl být v mém životě problém - mám hodnýho a zábavnýho muže, zdravé děti, zajímavou práci, bezva rodinu, kamarády - žiju spokojený, ne-li šťastný život. Proč? Každopádně lékařská péče ani lázně nepomohly a pak mi kamarádi poradili jít pro pomoc do Afortunady. Objednala jsem se (spíš abych zkusila všechno, než s vírou v uzdravení). Z první návštěvy jsem jela s pocitem ohromné úlevy. Ne, že bych neměla exém, ale zdálo se mi hrozně krásně na světě, cítila jsem se uvolněná, jako by ze mě spadly okovy, o kterých jsem ale vůbec nevěděla, dokud nezmizely. V ordinaci mi bylo vždycky příjemně, odjížděla jsem v dobrém rozpoložení, s rukama se zatím nic moc nedělo .  A tak jsme přitvrdili, začala jsem jezdit asi tak každých 14 dní. A pomalu se začaly dít věci, začalo to mizet. Než mě začala Zuzi léčit, netušila jsem, jak moc jsem ustaraná, stažená a svázaná. Nechápu, jak je možné, že jsem si nevšimla, že mi je blbě - až když se mi ulevilo. Postupně se z bolavých rukou stal jen zlej sen. Dneska si na to vzpomenu jen výjimečně, třeba když loupu brambory nebo myju okna a dojde mi, že to nebolí. Léčba trvala necelý rok a zdravou kůži mám už asi 3 roky. Ale mnohem důležitější než zdravé ruce pro mě je, že jsem mnohem spokojenější a vyrovnanější. 
Paní Zuzaně bylo potřeba pročistit její tělo...toho jsme dosáhly pomocí shiatsu a restrukturalizace těla. Potom pomocí regresní terpie přijít na to, kolem čeho se to emočně motá....ulevit si vyplakáním a vymluvením. A konečně se čistily samozřejmě programy...nebo chceteli návyky v chování vůči sobě, dětem, rodičům...vztahy....pomocí terapie SRT. I homeopatie tady hrála svojí roli. Jsem šťastná, že to má takový krásný konec. Z. Voženílková